Útok na naše peníze. Křiklavý titulek, který se objevil ne v bulvárním, ale v úzkostlivě seriózním deníku Frankfurter Allgemeine Zeitung. Tím úderem, jehož cílem je vyluxovat poctivě nastřádané peníze z kont německých střadatelů, má být inflace. Plundrujícím nájezdníkem pak není nikdo jiný než Evropská centrální banka.

Vlnu hysterie v německých médiích vyvolala zpráva, která by v jiných zemích, včetně České republiky, vzbudila spíš uspokojení. Německá inflace dosáhla 1,7 procenta, tj. za obvyklých okolností naprosto zdravé míry. Například Česká národní banka bojuje o to, aby inflace vystoupala na dvě procenta, a utrácí kvůli tomu každý den v průměru více než miliardu eur.

Evropa se totiž několik posledních let bála přesně opačného trendu, tedy deflace, která by znamenala nejen padající ceny, ale také brzdu ekonomické aktivity. Němci ale nejásají – z několika důvodů.

Vzpomínky na minulost, obavy z budoucnosti

Žena, která topí v kamnech bezcennými penězi. Děti, které si z nich staví draka. Historické fotografie z dob hyperinflace ve 20. letech minulého století dál straší německé kolektivní vědomí. Doba, kdy jeden dolar stál přes 4 biliony marek, univerzitní profesoři chodili po žebrotě a dvacetiletí šmelináři je míjeli v luxusních autech, měla drtivý dopad nejen na německé hospodářství, ale i na celou soustavu společenských hodnot, a razila cestu nacismu. V německých médiích se slovo inflace používá jako synonymum strašidla, které stále obchází kolem.

Současná reakce na její vcelku přijatelnou míru ale není jen dílem historicky podmíněné přecitlivělosti. Proroci tragické budoucnosti poukazují na rychlé tempo jejího růstu – mezi loňským listopadem a prosincem poskočila na dvojnásobek a někteří novináři neváhají mluvit o „křivce hrůzy“. Především ale poukazují na politiku Evropské centrální banky pod vedením Maria Draghiho.

Plíživé vyvlastnění a bitevní hranice na alpských hřebenech

Italsky bouřlivé manželství za německy diskrétně zavřenými dveřmi. I tak by se dal popsat vztah německo-italského páru Draghi-Weidmann. Právě Jens Weidmann, šéf Spolkové banky a také zástupce Německa při Evropské centrální bance, je klíčový partner jejího šéfa, Maria Draghiho. Z diskrétních zasedání bankovní rady ale už léta prosakují zprávy o jejich divokých sporech.

Weidmann má, stejně jako velká část Němců, obavy z metody, kterou Draghi léčí chudokrevný hospodářský růst v jižních částech eurozóny: pumpování peněz do hospodářství. Draghi půjčuje evropským bankám eura za nulový úrok a navíc utrácí další desítky miliard za státní dluhopisy.

Němečtí novináři už léta straší německé střadatele, že právě tato politika skončí hyperinflací a také tím, co označují za „plíživé vyvlastnění“. Inflace totiž svědčí dlužníkům a zároveň škodí těm, kdo mají své úspory na účtech.

Němci se přitom mají o co bát: Jejich úspory dosahují 5,3 bilionu eur a jen za rok 2015 vyskočily, navzdory hospodářským potížím velké části Evropy, o 17 miliard.

Bojovat proti inflaci v Německu by ale pro Evropskou centrální banku znamenalo zvýšit úrokové sazby v celé eurozóně – dost možná s kritickými následky pro její jižní křídlo. Vyšší úrokové sazby by zřejmě znamenaly nižší ekonomický růst a velké problémy třeba pro Itálii, zemi, ve které se pravděpodobně v roce 2017 odehraje další boj o přežití eurozóny. Nejde jen o to, že Itálii čekají volby, v nichž by mohly uspět protievropské strany. Napjaté chvíle čekají zejména italský bankovní sektor. Plán příští bitvy mezi severem a jihem o budoucnost Evropy nabírá jasné obrysy.

zdroj : S zprávy